Na krásné město v upadající mlze se snáší tma. Lidé dodělávají poslední zbytky své práce. Slunce celkem normálně zapadá a malá Kate se rozhlíží z okna po své matce. Pracovní doba ji totiž skončila už před hodinou a malá dívka má hlad. Moc dobře ví, že nemají na auto, protože jsou její rodiče rozvedení, tak musí její máma chodit domů pěšky přes temný les. Po tváři ji začaly stékat první slzy. Slzy zoufalství. Kdyby alespoň byla doma její starší sestra, která ovšem šla spát ke své kamarádce, kterou Kate nezná. Odhodlá se tedy k činu, který zprvu nechtěla, ale nakonec se zmohla. Půjde svou mámu hledat.
Hodí přes sebe tenký kabátek a vydá se na cestu. Když sejde první schod jejich domu, vzhlédne k měsíci ve tvaru úplňku. Její papuče se neslyšně dotýkají navlhlé cesty. Ohlédne se kolem sebe, jestli zde není někdo, kdo by jí mohl alespoň přes les doprovodit - nebyl.
Když došla k lesům, zhluboka se nadechla. Byla tma a stromy jí připadaly jak strašné obludy. Rozběhla se tedy a nejsilnějším krokem zamířila do toho osudného lesa. Všude bylo ticho,jen tiché krůčky od Kateiných botiček. Nikde ani živáčka, pouze tma, tma, tma a zase tma.
Když v tom narazila na hedvábný šál - od krve. Od krve její matky. Popadla ho tedy a utíkala s ním dál. Najednou ztuhla uviděla totiž zohavené tělo její matky. Byla mrtvá, bez známek života. Kate objala její tělo a ve věčném pláči usnula.
Najednou se probudila v teple, jakoby v jiném těle. Když si chtěla protřít oči, všimla si, že má místo nich... tlapy. Obrátila zrak na vlka před sebou. „Byla jsi vyvolena, Kate. Pojď s námi, půjdeme tvou matku pomstít," promluvila na ní bílá vlčice.
Od té doby, vždy za úplňku, ve tři hodiny ráno, zabijí vlci jednoho člověka na protest. A včele jim je Kate, rudá vlčice...
