Feriina minulost (speciálně pro SMS)

16.01.2013 20:21

 

            Narodila jsem na místě posetém sněhem a ledem, nekonečným obzorem a krutou zimou. V jednom z nejchladnějších dní na Antarktidě. V tom dni, kdy žádné zvíře nevystrčí ze svého doupěte ani čenich. V tom dni, kdy stále sněží a nevidíte si ani na své vlastní tlapky. Smečka, která tohle území obývala a která se jmenovala Bianca, byla nebojácná. Její lovy byly na tvrdou krajinu polárních plání celkem úspěšné. Akorát velmi nízké teploty zapříčinily to, že se rodilo velmi málo mláďat a tím pádem byla na to své každá matka velice háklivá. Poznala jsem to já, když jsem po 15ti dnech otevřela svá modrá vlčí očka a konečně začala rozpoznávat zvuky okolo sebe. Má matka, Gracia, zvaná Záře elementů, byla bělunká vlčice s šedým pruhem v ocasu. Tento pruh byl znamení váženého vlka. I proto si ji  můj otec, Hard, přezdívaný Legendární střela, vybral.

Abych nezdržovala, moje maminka si mne hýčkala i když jsem byla.....no.........bez pruhu. Pokud jsem nešla se svou matkou, nebo otcem, nikdo krom známých mne nepoznal. Nikdo. Připadala jsem si jako Omega. Prachbídná nicka. 

            Po čtyřech týdnech mého mladého, nýbrž celkem krásného života jsem se učila výt. To měl být poslední krok k tomu, abych jsem byla oficiálně brána za člena smečky. Strašně jsem se těšila na chvíli, kdy jsem měla s Grace vyjít ven a při úplňku s polární září seto naučit. Konečně mne máma zavolala. Odhodila jsem kus kůže, se kterým jsem si hrála a  vyběhla ven. Stoupla jsem si vedle ní a začala to zkoušet. V ten moment se to stalo. Poprvé se mi kolem očí objevily podivné ornamenty. Byly bílé a krásně zářily. Matka se na mne chvíli dívala, ale když po chvíli zase podivné "kudrlinky" zmizely, vrátily jsme se k naší práci. Z počátku mi výt moc nešlo, ale za pár minut jsme byly zcela sehrané. Nejkrásnější okamžik byl však ten, kdy se k nám začali přidávat ostatní vlci. Když jsme skončily uslyšely jsme tvrdé tlapy dotýkajíc se zledovatělého povrchu. Byl to můj táta. Přišel naštěstí s pochvalou.

            Týden na to se konala slavnost na počest všech narozených vlčat. Bylo zde plno ulovených zvířat, ale já jsem si jich ani nevšimla. /Jsem přece dcera Alfy - nesmím zklamat! Jsem nejlepší a všichni to musí vědět!/ přemítala jsem si stále v hlavě a běhala stále od stromu ke stromu. Vlčata se už pomalu začala scházet, tudíž sem musela přestat a zařadit se. Byla jsem poslední, protože to šlo od nejnižšího postavení. Když zavolali mé jméno, tak jsem pomalu a ladně nastoupila na ledové pódium a zavyla. Naštěstí jsem nic nezkazila. Bylo tam ještě několik, dle mého názoru zbytečných čísel, jako je chytání masa do zubů a podobné. Poslední disciplínou bylo běhaní od stromu ke stromu, na které jsem trénovala nejvíce. Vlastně to byl závod vlčat. Napřímila jsem se ke startu, když v  tom se ozvala rána. Rána, kterou jsem neznala. V tom padl jeden vlk k zemi. Všude najednou se všude ocitla panika.

„Lovci! Rychle pryč! Utečte!" rozléhalo se plání. Všimla jsem si matky která za mnou přiběhla a vzala mne do tlamy. Za námi se ozývaly rány a čím dál tím víc vlků padalo k zemi. V této situaci se mi opět objevily ty bílé znaky na tvářích. Tentokrát jsem jim však nevěnovala pozornost. Začala jsem přemýšlet nad tím, jak bychom se mohly hned dostat pryč. Jediné co mne napadlo byl teleport. Teleport, který by stál přímo před námi a odnesl nás pryč. V té chvíli jsem objevila svou schopnost. Myslí jsem vytvořila tunel, kterým jsme se dostaly do tundry. Má matka spadla hned, jak jsme doběhly. Měla prostřelené břicho a těžko dýchala. Pohlédla mi hrdě do očí a pravila „Mým dnům je již konec, ale Tebe si sami spirolfové vybrali. Je na tobě něco zvláštního a ty toho musíš v dobrém využít. Uteč a najdi si smečku, ve které budeš šťastná". Nic jsem nechápala. Jak to, že jsem vytvořila teleport tak to, že máma zemřela a otec nejspíš také. Ale i tak jsem dala na matčinu radu a utekla. Utíkala jsem několik hodin, ale pak už jsem vážně nemohla. Začala jsem se toulat.

            Časem jsem se s matčinou smrtí celkem vyrovnala. Začala jsem chápat život takový, jaký je. Byl mi už asi jeden rok, když jsem se skamarádila s Attaiou, což byla liška s podobným osudem. Byla ale starší a věděla jak nejlíp ulovit a jak se o sebe postarat. Naučila mne i využívat svou další schopnost - vzduch. V jejím opatrovnictví jsem se nadobro změnila. Ze sebevědomého vlčete, které chtělo a vědělo že bude mít vše, se stala zcela poddajná vlčice. Jelikož byla Att v této chvíli jediné co jsem měla, poslouchala a brala jsem ji jako svou náhradní mámu a ona mne jako své dítě.

            Byly jsme tenkrát u skalnatého pobřeží, když se stalo to, co bych nejradši nezmiňovala. Ten den jsme se ocitly na území kojotů, kteří nás po chvíli vyčenichali a chtěli chytit. Byla jich přesila a proto jsme se daly na útěk. Attaia ale uvízla v jedné propadlině a nemohla vylézt. „Vše co potřebuješ jsem Ti předala. Dbej na matčina slova a najdi smečku, která Tě příjme takovou, jaká jsi."  Podívala jsem se jí do očí a rozběhla jsem se se zármutkem do sebou vytvořeného teleportu nevědomky jsem se již jako tří letá vlčice ocitla na území smečky Měsíčního svitu a potkala zdejší Alfu - Miremel. Ta mne nabídla místo ve své smečce. Přijala jsem tedy její pozvání a stala se členkou. Doufám, že zde už nic neztratím, ale spíš naopak.