Feriina cesta za kamenným lotosem (Spec. pro SMS)

16.01.2013 20:23

 

Když jsem tak potichu usínala ve svém brlohu, přemýšlela jsem jako vždy o nejrůznějších věcech. Pak mi do hlavy došla i myšlenka o povýšení na Deltu. „Přece už nechci být ta poslední, která nemá skoro žádnou moc", zašeptala jsem do ticha a začala jsem si typovat úkol, který nejspíše dostanu.

Den na to jsem si trošku přivstala, tedy v mém případě přivstala, protože už byla půlka smečky probuzená. Vůbec mi to nevadilo, protože dnes jsem věděla, že je ten den „D" a já mám jediný cíl - uspět. Jakoby se mi vrátila ta posedlost z dětství.

Nechala jsem své myšlenky na místě a putovala k hlavnímu stanu, kde jsem si měla svůj úkol vyslechnout. Byl krásný slunečný den s azurovou oblohou, jako kdyby byl právě stvořen pro tuto chvíli. Vyšlapovala jsem si to ještě orosenou trávou s podnikavým úsměvem na tváři.

Když jsem došla před Radu starších, byla jsem plná napětí. Vešla jsem tedy a požádala o úkol.

„Půjdeš na území vyhnanců a získáš pro nás kamenný květ lotosu, který má smečka obývající toto území v držení", sdělila mi úkol Miremel. Jemně jsem přikývla a vše si promýšlela v hlavě. Bylo mi jasné, že to až tak lehké nebude. Vlci, kteří tam žili, měli v moci magii zla a tak nebylo moc dobré se s nimi setkat. Napadlo mě, že bych se mohla zeptat Ariana - spirolfa ovládajícího vzduch, který žije v přestrojení za orla ve Vrcholech nezdolnosti. Otočila jsem se a utíkala do svého brlohu, kde jsem si sbalila vše potřebné do ubrusu, jak tomu lidé říkají, který jsem si vzala jako kořist po jejich útěku z našeho území. Vzala jsem si ho do tlamy a vydala jsem se ho tam hledat. Nechtělo se mi běžet takovou dálku, tak jsem si vytvořila teleport a dostala jsem se do jakéhosi údolíčka obklopeného ze všech stran velehorami. Ne, počkat,  v jedné byla celkem malá jeskyňka. A právě na ni padl můj pohled, když jsem se pokoušela zjistit, jak se odtud dostat. Pomalu a potichu jsem se k ní vydala. Tušila jsem, že by tam mohl být - měla jsem sen ve kterém se mi ve snech zjevil jeho boj nějakým gryfem, který mu vážně poranil křídla. Měla jsem srdce v krku, protože jsem již slyšela plno hrůzostrašných zvěstí, které pocházely právě odtud. Pomalu jsem vešla, a rozhlédla se. Slyšela jsem skřeky snad nemrtvých, kteří zde opustili své tělo. Čenichala podivný zápach, který bych nedokázala popsat. Něco jako síra a plísně dohromady. Ze začátku to bylo nepříjemné, ale po chvíli jsem ji začala ignorovat. Když jsem se ale zkoušela spolehnout na zrak, neviděla jsem nic než prázdnou jeskyni. S "husí kůží" jsem pustila z tlamy sbírku nabalených věcí a vyndala z ní "druhé slunce", kterému lidé říkají baterka. Vzala jsem ji a zatlačila do praskliny. Věděla jsem, že když udělám něco pro něj, on udělá něco pro mne. Po osvětlení místnosti jsem ho uviděla, jak sedí v rohu svého hnízda a pozoruje mne. „Děkuji Ti. Má křídla snad již ozdravena býti. Za skutek tento převeliký na otázku tvou jsem povinen odpovědět", pravil trochu jinší řečí a hlasem, než jsem zvyklá, ale vůbec mi to nevadilo. V ten moment ztichly všechny dosavadní hlasy a také pach už nebyl tak silný. Jakoby vše čekalo na mou otázku. „ Milý Ariane, spirolfe vážený a věčný, řekni mi prosím, jak mohu získat kamenný lotos, který je v držení smečky vyhnanců?" vyřkla jsem opatrně svůj dotaz a čekala, zda mi odpoví. Arian se zamyslel. „Tamější obyvatelé nosívají znak půlměsíce šípem prostřelený. Tvé štěstí, že tamní Beta je velmi barvou podobná ti. Požádej vlka ochotného, ať dřevo spálí ti na popel. Nakresli onen znak na bok tvůj pravý a nenech vlka dotýkat se ho! Ať mrzuté tvé chování je, jako povaha týž vlčice, kterou zdržet musíš v jejím brlohu. Samotný lotos však najdeš v jeskyni která je hlídána čtyřmi vlky." Ze zavřenýma očima jsem přikývla na znamení pochopení, úcty a váženosti a pravila jen tiché"ano" a "děkuji". Arian se na mne naposledy moudře podíval a odletěl již s uzdravenými křídly. Místnosti  se opět zmocnily podivné a pro oko neviditelné bytosti a stejně zákeřný zápach. Nic mne zde už nedrželo a proto jsem se naposled ohlédla a mým tunelem přemísťování jsem se přesunula do Lesa divokých kopyt. Šla jsem si sama a potichu pro kousek kůry, kterým bych se označila tak, abych mohla získat lotos z kamene. Zajásala jsem, když jsem konečně našla kousek pod starou břízou. V tom jsem vycítila, že v tomto lese nejsem sama. *Cizí vlk na našem území... * zapřemýšlela jsem. Zvedla jsem hlavu abych získala lepší výsledek, ale ten dotyčný se prozradil sám. Uslyšela jsem, jak šustlo pár listů v křoví za mnou. A můj zrak se upřel právě na něj. Pomalu jsem se přibližovala a při posledních krocích jsem pohlédla na onoho cizince. Bylo to malé vlče - tulák. „Nezabíjej mne, prosím! Jmenuji se Eliara. A neprozrazuj mne zde žijící smečce. Je pravda že párkrát zapálím kousek trávy, ale to jen proto, že ještě neumím ovládat svůj element, tedy oheň. A, a............" Během minuty jsem věděla v podstatě všechno. Ale jen jedna věta mne zaujala a to ta, že umí ovládat oheň. „ Dobře, nezabiji Tě, vlastně jsem to ani v úmyslu neměla, ale říkala jsi, že ovládáš oheň?" řekla jsem to trochu podezřele, ale vlčeti to doufám nevadilo. „No...ano...Smím se zeptat proč?" pohlédla mi zaujatě do očí. „Potřebovala bych jen spálit tento kousek kůry. Teda jestli by Ti to nevadilo...Uděláš to pro mne prosím?" Vlče se šibalsky usmálo a podotklo malou podmínku. „A neřekneš to teda té smečce? Opravdu nestojím o to se stát členem..."  Chápala jsem ji, ale ráda dávám podmínku za podmínku a proto jsem nevynechala ani tento případ. „Dobrá ale pod podmínkou, že se odtud hned ztratíš.." vlče přikývlo  a opatrně zapálilo kůru, kterou jsem předtím položila na kámen. „Mockrát Ti děkuju. Ani nevíš, jak jsi mi pomohla." Řekla jsem s úsměvem vlčeti, které se na mne s údivem dívalo. Sfoukla jsem lehkým větříkem plamínek a nechala popel zchladnout, abych se nespálila. „A mohla bys mi, to je moje poslední prosba, nakreslit na bok měsíc, který je prostřelený šípem." Bylo mi jasné, že jsem už moc vlezlá a tak jsem symbolickým trhnutím hlavy popohnala už unavenou El. „Tak dobrá..." řekla, popadla ohořelou kůru a začala kreslit. „Mám štěstí, že jsem narazila na takového umělce, jako jsi ty." řekla jsem, když skončila se svým dílem. „Měj se dobře a já už musím jít zase o kus dál..." rozloučila jsem se, když jsem vstala. Popřála mi totéž nepatrným hláskem i když už se ztrácela za křovím. Rozhlédla jsem se a pak zase zmizela pomocí mé úžasné schopnosti. Moje předposlední cesta vedla právě na území smečky vyhnanců. Ocitla jsem se přímo za brlohem Alfy. Všichni byli zrovna na lovu. „Safíro! Služko! Kde jste bídnice! Potřebuji nasadit šperky!" ozývalo se odtamtud. *To mi vyšlo.*  pomyslela jsem si při těch slovech a s pomocí větru jsem zacpala vchod obrovským balvanem. Poprvé v životě jsem dala ocas pořádně nahoru a začala se tvářit naprosto uraženě. *Mám pod sebou celou smečku! Jo!* řvala jsem v duchu.Vznešeně jsem přišla k jednomu z vlčat. „Poslyš, jsem nemocná, bolí mne v krku, špatně mluvím a skoro nevidím. Doveď mne ke kamennému lotosu, abych ho mohla zkontrolovat..." Chvíli jsem čekala co udělá. „Hned!" poručila jsem, když se k tomu nemělo. Bylo mi ho strašně líto. „Ano, ano, pojďte za mnou..." řeklo velice vystrašeně a vydalo se na cestu. Následovala jsem jej. Po cestě bylo ticho a vlče vypadalo celkem hodné a já nevydržím dlouho lhát a tak jsem se mu přiznala. Zvlášť, když byl jeho kožich plný jizev. Souhlasilo s mým plánem pod podmínkou že ho vezmu odtud. Upozornilo mne taky na to, že chtějí heslo, které je dle něj Temnota a  na plno dalších věcí. Když jsme se po chvíli dostali na místo, nahodila jsem opět svůj studený hlas a řekla heslo a i to, jak "strašně" jsem nemocná. Vstoupila jsem i s Altroem, tedy vlčetem a prošla úzkou chodbičkou, která vedla k onomu pokladu.  Sebrala jsem ho ze zlaté "vitríny" a bleskurychle vytvořila teleport, který teď vedl k Arianovi. Vlče na mne důvěřivě pohlédlo a  vstoupilo. Když jsme k Ariamovi dorazili, sdělila jsem mu Altrův osud, který mi slíbil, že se o něho postará. Poslední slovo, které jsem slyšela, bylo pouho pouhé "děkuji", jenže to slovo vzešlo z úst malého vlčete, které mi bylo doopravdy vděčné. Nebylo to to "děkuji", které bývá hozeno jen tak mezi řečí. A právě toto poněkud obyčejné slovo mne velice zahřálo u srdce po mé náročné cestě, která byla plná nástrah.

Když jsem se nakonec vrátila, byl už měsíc na obloze a hluboký večer. Pres louku, která byla mnohem tišší něž jindy jsem došla až před radu. Sic špinavá, ale přece. Celé jsem jim to povyprávěla a pak už jen čekala, zda-li se to uzná.